Projev mimo mísu

 Marek Řezanka

Jestliže politik není zcela zaměstnán sám sebou a pocitem své naprosté dokonalosti, velmi si rozmyslí, co bude říkat poté, kdy byla jeho zem zasažena tragickou událostí, která každého nabádá spíše ke zdrženlivosti a pokoře. Tedy téměř každého.

 Miloš Zeman v souladu s výše uvedeným odstavcem vyhodnotil situaci tak, že se svého předem zamýšleného projevu vzdal. Ne tak premiér země, Petr Fiala.

 Podívejme se tedy, o co jsme podle něj nemohli být ochuzeni.

 Kromě pár nic neříkajících frází k oné tragické události se vrhl na výčet domnělých úspěchů svého kabinetu, které zněly jednak velmi pyšně, a za druhé i falešně. Petr Fiala během chvilky opět potvrdil, že na post premiéra jednoduše nemá. Že mu nejde o občany jeho země – ale o své ego, které nadřazuje všemu ostatnímu. Že mu naprosto schází schopnost analytického myšlení a sebereflexe, o empatii ani nemluvě. Předvedl, že by byl možná dobrým podomním prodejcem, který vám vnutí zejména to, co nepotřebujete a ani nechcete – ale že žádným státníkem není:

 „V posledních dvou letech jsem se vám snažil otevřeně říkat, čemu budeme v naší zemi čelit, a nevyhýbal jsem se ani tomu, abych pravdivě přiznal, že to nebude jednoduché.“ Kdyby byl Petr Fiala jednou známou dřevěnou pohádkovou postavičkou, okamžitě by jeho nos překlenul minimálně vzdálenost od Krušných hor k Tatrám. Nebyl to snad právě premiér, který nás ujišťoval, jak nenechá nikoho padnout, až se položily i po staletí fungující podniky, které představovaly naši tradici již z dob Rakouska-Uherska? Nebyl to Petr Fiala, kdo tvrdil, že protestovat proti jeho politice mohou jenom „dezoláti“? Nebyl to Petr Fiala, který původně lidem sliboval nízké daně a nízké ceny potravin – aby následně daně zvyšoval všem, a po dvou letech vládnutí dospěl k překvapivému objevu, že v Německu mají ledacos levnější než u nás?

 Pokud již předseda vlády o něčem hovořit musel, měl přiznat, že jeho kabinet si počínal přímo katastrofálně – a že se za to svým občanům omlouvá. Že si uvědomuje, že patříme k zemím Evropské unie s nejvyšší inflací a že ceny energií jsou vinou politiky jeho kabinetu pro naše průmyslové a zemědělské podniky likvidační, neboť kvůli nim nemohou konkurovat.

 Místo toho Petr Fiala neodolal – a uvedl, že dnes může mluvit o naději: „O naději, že příští rok už budeme mnohem lepší. Jinými slovy: Příští rok skončí neustálé zdražování a vaše mzdy začnou opět růst. Projeví se to pozitivně ve vašich rodinných rozpočtech a úsporách.“ Škoda, že již nedodal, že v opačném případě z toho vyvodí osobní zodpovědnost a odstoupí. To by skutečně nadějné – pro valnou většinu z nás, bylo.

 Těžko říct, z čeho Petr Fiala vydedukoval ono zlepšení naší situace. A kde nabyl dojmu, že „…se nám podařilo dostat pod kontrolu prudké zadlužování naší země.“ Inspiroval se snad slovenským modelem – a zavázal se již nedodat na Ukrajinu jediný náboj? Pokud ne, trend zadlužování bude pokračovat, a to v situaci, kdy všechny světové analýzy již naplno říkají to, co od začátku konfliktu tvrdil profesor Petr Drulák, kterému vládní pohůnci nadávají do „dezolátů“ – že totiž Ukrajina nemůže Rusko porazit – a prohrává. Navíc od ní pomalu dávají ruce pryč Spojené státy americké, které tak činí vždy, když je to pro ně již nevýhodné. Stačí si vzpomenout na Afghánistán.    

 Netuším, co má Petr Fiala pod kontrolou, ale státní rozpočet s ministrem Stanjurou na resortu financí to rozhodně není. Nikdy se náš stát nezadlužoval tak výrazně a tak rychle jako právě za Fialovy vlády. Fialova vláda se za rok zadlužila přibližně jako obě Klausovy, Tošovského, Zemanova, Špidlova a Grossova vlády dohromady.

 Petr Fiala měl zřejmě potřebu svým projevem naštvat co nejvíce občanů, jinak si jen těžko lze vysvětlit jeho slova, že: „Dobrou zprávou je určitě i to, že příští rok budeme rekordně investovat.“

Být Petrem Fialou, tak o obří půjčce od Evropské unie na prosazování politiky takzvaného Green Dealu raději pomlčím. Jsou to totiž vyhozené peníze na něco, co stejně nemá budoucnost – a představuje pouze slepou uličku, navíc škodlivou pro náš průmysl i z hlediska dopadů na občany.

 Proč se Petr Fiala nepochlubil svým plánem na „gigafactory“ v prostoru letiště Plzeň-Líně? Protože by musel i s Nutellou v ruce přiznat, že jeho plán, o kterém mluvil jako o svém velkém úspěchu, jaksi nevyšel – a Němci s ním nepočítají. Další otázkou by pak bylo, co by z tohoto projektu náš stát měl, i kdyby se daný projekt realizoval. Ale o tom nemusíme ani  uvažovat.

 Petra Fialu dosud nepřešlo, že jsme údajně „best“ v obraně a dopravě: „Zlepšujeme dopravní infrastrukturu. Ještě nikdy se v naší zemi nestavělo a nedokončovalo tolik dálnic a silnic.“

  Tuto větu snad premiér pronesl pouze proto, aby obhájil zdražení dálniční známky z nehorázných 1 500 korun ročně na ještě nehoráznějších 2 300 korun. Jaké úspěchy vnímá v oblasti dopravní situace běžný řidič? Že na D1 to chce vyjet jen dostatečně zásoben jídlem, pitím, pohonnými hmotami a teplým oblečením pro případ hodinových kolon v zimě v nočních hodinách. Že nově dodělané úseky dálnic nemají ani o jeden pruh navíc. Že řada dálničních úseků nám stále chybí – a ty, které existují, nejsou v dobrém stavu. K tomu připočtěme, že kvůli stavbě chotýčanského železničního tunelu se musí zbourat část hotové jihočeské dálnice D3 v úseku Ševětín-Borek, aby se tento úsek musel stavět znovu. Možná, že právě toto měl pan Fiala na mysli, když promlouval o velkém stavění.

 Jak se ve svých optimisticky laděných prognostických úvahách rozjel, nebyl Petr Fiala k zastavení: „Začnou se také pozitivně projevovat změny ve školství, které děláme proto, aby naše děti a mladí lidé dostávali kvalitní vzdělávání odpovídající 21. století.“ Pokud se někdo z občanů seznámil s materiálem zvaným Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+, nejspíše seznal, že to poslední, co daný materiál sleduje, je rozvoj kvalitního vzdělávání. Bohužel se kráčí směrem zcela opačným, kdy vzdělávání je upozaďováno, aby jeho místo převzala uvědomělá ideologie, která nepřipouští diskusi.

 Ze stejného soudku je i Fialovo chvástání, že „budeme pokračovat v nezbytných krocích k udržení kvality a dostupnosti zdravotní péče.“ Jinými slovy tedy budeme pokračovat v situaci, kdy nadále bude přibývat léků, včetně těch základních a pro pacienty nezbytných, které k sehnání nebudou, o dostupnosti a kvalitě lékařské péče ani nemluvě. Raději nebudu přemýšlet, co si při těchto Fialových slovech myslili stávkující učitelé a zdravotníci, kteří k ní rovněž nemají daleko.

 Na závěr nám premiér vyhrožoval, že dokončí „důchodovou reformu“ – a tím vším dá „perspektivu mladým lidem.“ Nejspíš takovou, že se důchodu nikdy nedožijí. Že snad díky Fialově vládě budeme žít „v prosperující společnosti s vysokou kvalitou života“ věří jen ti, kteří věří, že dárky nosí Ježíšek.

Svůj pamflet barona Prášila zakončil pan Fiala konstatováním, že věří, že to nejhorší máme za sebou – a že údajně přichází rok naděje.

 Bylo by zajímavé znát předpoklady, na jejichž základě pan Fiala formuloval své závěry. Má snad pocit, že Ukrajina vyhrává? Věnoval aspoň čtvrt hodiny studiu vývoji na mezinárodní scéně (Jak jsou na tom státy BRICS, jak je na tom Evropská unie, či koho vlastní postihly unijní sankce)? Zabýval se aspoň na minutu scénářem, v němž dají USA od Ukrajiny své ruce pryč úplně? Bude to snad Česká republika, která potom zajistí velkolepé vítězství Ukrajiny nad Ruskem, i kdyby všichni její obyvatelé měli pochcípat?

 Ve Fialově projevu mně osobně chybí aspoň nepatrná špetka citu pro realitu. Zhodnocení ekonomické situace země a jejích vyhlídek – a to na základě rozboru rizik týkajících se zejména německé ekonomiky, na niž jsme až nezdravě navázáni.

 Panu Fialovi prozradím, jak by, pokud již musel něco říkat, měl jeho projev asi vypadat:

 Vážení občané České republiky,

žijeme v době velmi neradostné, až bych řekl tragické. Samozřejmě mám na mysli nedávné nesmyslné zabíjení, jež nám bohužel ukázalo pravou tvář naší společnosti, a odkrylo, že zdaleka nejsme tak bezpečnou zemí, jak se my politici bohužel často ve svých projevech chvástáme – a jak si nalháváme.

 Měli bychom si přiznat, že jsme velice zranitelní – a přijmout tento fakt s pokorou – a chovat se podle toho – a ne velkohubě hlásat, že musíme být připraveni na jadernou válku s Ruskem. Na tu být připraveni nemůžeme být nikdy. Nezvládáme mnohem snazší úkoly – a ruku na srdce – zaskočí nás i obyčejná chumelenice v zimě.

 Když je již řeč o tragédiích, uvědomme si, čím i letos muselo mnoho lidí na světě procházet. Jak se cítili příbuzní po obětech atentátů v Izraeli, jak jsou na tom uprchlíci v Gaze, kteří nemají, kam se schovat či kolik lidí zbytečně zemřelo v mnoha dalších vleklých konfliktech po celém světě. Čísla mrtvých jsou pro nás již tak velká, že je ani nejsme schopni vnímat.

 Obviňujeme takzvané dezoláty, že prý nejsou solidární s lidmi na Ukrajině. Jak jsme ale s nimi solidární my, když je nadále nutíme jít na nesmyslná jatka bez šance na úspěch?

 Uvědomujeme si, že máme bezkonkurenčně vysokou míru inflace, nebetyčně vysoké ceny energií, a že se neskutečně zadlužujeme, aniž se to projevuje na úrovni našeho školství či zdravotnictví. Místo řešení těchto problémů se soustředíme na pronásledování našich kritiků a vůbec lidí s jiným názorem než tím, který chceme, aby ve společnosti rezonoval.

 Máme-li mít naději, potřebujeme odhodit tunu pokrytectví a prázdnoty. Musíme přestat umlčovat kritiky – a posílit dialog. Máme-li mít naději, musíme přestat strašit válkou – a dělat naopak vše nezbytné pro mír. Velmi se kajeme za Rakušanův vak na mrtvoly či fotografie paní Černochové s flintičkou – a její nemístné komentáře. To nejsou dobré vzory pro společnost, stejně, jako si nevystačím se svými častými, leč pohříchu prázdnými, signály. Takovíto politici nemají ve vládě co dělat – podobně jako ministr, který neumí zajistit dostatek léků či konkurenceschopné ceny energií.

 Je nám jasné, že dokud budeme u moci, vy občané žádnou naději na zlepšení nemáte. Jelikož na tu naději máte plné právo, měli bychom co nejdříve podat demisi.      

 Jak se říká – mlčeti je někdy zlatem. Petr Fiala této možnosti nevyužil – a pouze nám znovu připomenul, za jakých podmínek žádnou naději nemáme.

 Osobně nám všem přeji, abychom si za ní šli. V opačném případě bude pro nás následující rok více než krušným.